S.O.

Aloha, již delší dobu pracuji s kámošem na našem menším projektu, oba hrajeme hru League of Lengends, ve hře bojují prosti sobě dva týmy po 5 členech, na mapě jsou věže které tým musí zničit a probojovat se až na druhou stranu k nepřátelům a zničit jejich nexus. Ve hře je přes 100 šampionů, každý má svůj osobitý charakter, vzhled atd.

Rozhodně mezi nejvýraznější postavy patří Jhin, virtuóz. Smrt bere jako vrchol umění a ze svých obětí dělá umělecká díla (viz. video:  https://www.youtube.com/watch?v=B4-BgDEy2AE )

Náš projekt je námi vymyšlený šampion, který má být daný výtvor Jhina.
Pořádně ještě němá ani vzhled ani jméno, ale základ máme.
Inspirovali jsme se trochu od dalších šampionů jako je Orianna a Camille. 
Prozatím tu máte její tak trochu ,backstory' aneb zrod postavy.
Díky za předčtení.

S.O. a M.M.

​

​

​

Začalo to tmou. Tmou která se vám vžírala do masa až do kostí. Jako symfonii ke tmě lehce doplňovalo její ticho, které najednou roztrhlo za mumlání. Jak říkanka pomalu odstraňovala ticho které se ještě schovávalo v koutě jako ustrašené kotě, společně se světlem, které zas odehnalo jiskřivé světlo svícnů. Pokoj se pomalu rozjasňoval a obtahoval každý nově objevený nábytek či obraz. Bylo to jakoby do pekla vstoupil bůh, když muž vešel společně z brnkáním melodie na jeho jazyku do místnosti. Tiché kroky klapali o mramorovou podlahu zatím, co zapaloval svícny. Bylo to jakoby tančil společně s ohněm. Stíny, zvuk a snad i ty oči lidí na obrazech jako by tančili s ním. A však to rozkošné divadlo narušovala postava, nehnutě sedící na zlaté židli, jako tanečník, který zapomněl sestavu.
I když se to nezdálo, muž věnoval svojí pozornost pouze a pouze jí. Zastavil se, a zároveň s ním celý svět. Potichoučku pozoroval jeho oběť jako puma před útokem. Zarazil se když jeho hudbu přerušilo odporné zakašlání dívky, sedící a snad i na první pohled mrtvou. Natáhl ruku k dívce. Jeho ruka v černé bezprsté rukavičce sjela po její tváři. Byl jako hudebník, který hledá tu správnou notu na papíře, kterou stále nenachází. Když ucítil jak ticho ho rve opět na cáry, a sápe ho na duši i na jazyku, odehnal je všechny elegantní otočkou. Do rytmu bezmocného dechu té, dokráčel k porcelánové doze. Každý její záhyb a křivka byla dokonalá, ale né tak dokonalá, jako on. Jen na vteřinku vypadl ze své elegantní role a vrhl se po doze. Popadl jí, jeho pozornost si však neudržela dlouho, otočil se na špice bronzové protézy a opět se vrátil ke svému dílu. Pomalu došel až k ní, poklekl, a svojí ruku zabořil do květin v doze. Po nesčetném vybíráním té pravé vytáhl tu, která bude dokonalá pro něj, ale hlavně pro jeho mistrovské dílo. Mezi prsty držel slabý stonek, na kterém se na jeho konci rozprostíral květ růže. Pomalu vložil květinu do obří rány, která se dívce táhla od pasu ke krku, bylo to jako by se jí dotkl sám satan, a zanechal na ní svůj odkaz. Mistrovo opětovné mumlání zadrželo zasyčení, bylo to jako poslední vydechnutí srny. Mrtvé oko se na ní podívala pod houští vlasů. Rozhrnulo její prameny a hledalo skulinku kde by jeho ruka mohla danou utěšit. A taky že našla. Kapička krvé stékající po osleplém oku ztekla po hubeném prstu. S lehkým údivem a nejspíš i překvapením se na kapičku podíval. Snažila se od něj utéct, po prstech až na dlaň, jako její majitelka. Vzduch protrhl jeho pohyb když opět svojí oběť chytil. Z krásné kapičky zbyl jen bez žádné jiskry malí flíček. Oklepal si zbytek mrtvé z dlaně a opět se věnoval její matičce. Jako neustála rutina zasunoval do rány víc a víc květin, které dokončovalo dívčiny mrtvé pokusy o mluvu. Z ošklivé rány se nyní stalo překrásné dílo hodné pouze jejího stvořitele. Z dívky nyní jakoby vycházel obrovský puget květin. Pomalu se zvedl aby si prohlédl své veledílo. Zhrozen byl když si ho prohlédl. Bylo to… bez jiskry, bez krásy… Po zádech mu přeběhl mráz. Oko, to oko které celou tu show pozorovalo, se stáhlo pod víčko ať by se nemuselo na tu zrůdu dívat. Z krásných představ se stála odporná kreatura která hltala každý doušek vzduchu. Všechno bylo přehnané a hrubé, její ramena byla přespříliš zašpičatěla, její krk odporně hubeny, hlava až moc velká, oči moc velké, rty zas moc malé a ten pas… celé tělo jí zmizelo v malé nitce z které ho zbylo jen pár žeber a těkající srdce. Byla nedodělaná, a ani už s touto zrůdou nechtěl nic víc mít.To co jí chybělo byli slabé výrůstky kterým ostatní říkajíc: končetiny. Místo nich zde byli jen ošklivé paznehty, to samé platilo u nohou. ,,Odporné…‘‘ zašeptal. Jako na povel se v jejích tak zvaných očích objevil plamínek který hltal to slovo. Odporné… odporné… odporné… Místo odpovědi jen opět těžce vydechla. Ticho... a náhle J. udělal pohyb, který nechce nikdy z opakovat, naprosto neohrabaný a ostrý pohyb přičemž praštil to takzvané dřív ,krásné‘. Židli stejně tak jako tomu krásnému a dokonalému došli síly, místo ní teď ležela na zemi jen skuhrající hromádka neštěstí. Dříve tolik pozornosti nyní už jen J. nestála ta zrůda ani za pohled. Mrknutím oka sfoukl všechny plamínky dříve plné radosti, nyní pouze smutku, že opět umírají. A tak brzy. Jediné světlo které ještě na moment oslabilo stíny které se v plné síle a tešíc se rozkousat svojí novou potravu, bylo, když otevřel na moment dveře aby se dostal zas do svého neperfektního světa, který na rozdíl o té, dokázal zkrášlit. Jako pouta ale opět mistra vtáhli slova které se dokázali vynořit z rozedraného hrdla. ,,Pane… jsem již kr… krásnááá…?‘‘ rozplynul se hlas v jeho uších. Oko pod jeho dokonalou maskou opět nabudil pocit malé touhy se té věnovat a dát jí trochu svého drahého času, a však nedokázalo to, rty však ano, ale již jen na kratičkou větu: ,,Ne… ty budeš vždycky pouze jen odpad…‘‘ zavrněl zklamaný hlas který se ztratil za mohutnými dveřmi a shodil nedokončené končetiny. A tak bylo zase jen a jen ticho, a tma…

Však… jedna z knotů svíčky, neztratila naději, a stejně jako ona, z těžka, z ránou na bedrech, a zlomená, nepřestala tančit, a tak tančila a tančila, v touze býti zase krásná a snem uchvátiti opět svého stvořitele…
_