S.O.

Bylo krásné slunečné ráno. Aneb v jazyce počasovém ,,krásné slunečné počasí‘‘ to  znamená nuda a horko. Stávala jsem v šest. Na údajném místě   jsem měla být až v devět, ale mě 10 minut trvá než se vyškrábu z postele, dalších 10 minut potřebuji než se zorientuji. Pak přijde šok. Kouknu kolik je. 6:20. Mám 40 minut na oblečení a sbalení. Ok, to stíhám. O 15 minut později: ,,MamÍÍÍÍÍÍÍ, kde jsou ty punčochy?‘‘ a ,,MamÍÍÍÍÍ, kde mám ten batoh?‘‘ a ,,MamÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍ! Já nemůžu najít podprsenku.‘‘Tak rychle na sebe hodím šaty (klidně i pytel když bude po ruce). Poté si omylem obleču punčochy na hlavu. S veškerým vypětím usílí se vypravíme a jedeme  pryč.

Nejdřív uděláme taxík babičce č.1 s dědou,  kteří si to ve 22:00 rozmysleli a řekli, že pojedou také. Naložíme je jak syrečky do auta a jedem pro babičku č.2. Jenže, ta si myslela, že odjíždíme až v  8:10. Takže, ještě několik minut trvá než jí máma dovysvětlí,  že jedem v 7:10. Babiččino pyžamo v cukuletu vystřídají proužkované šaty. A tak konečně jedeme do Lidic.

Potom mám výpadek. Za to může mp3. Otevřu oči. Před námi se táhne alej stromů a na konci se tyčí obrovský dům a kolem něj pobíhá banda orangutanů,  kterým se říká odborně děti. Obrovský dům je Lidická galérie, kde právě dnes probíhá zahájení 45. ročníku Mezinárodní dětské výtvarné výstavy Lidice 2017. 

V rádiu nám právě hrají operu od Amádeu Mozarta ,,Don Giovanni‘‘. Babička  č. 1. na to radši nic, jen uraženě sedí a dívá se někam ven. Opera je pod její úroveň. Je 9:15. Všichni vyskáčeme z  auta. Babička č.1 se hned žene ke kufru a zařve na celou ulici: ,,Včera jsem dopekla štrůdl. Kdo si dá?‘‘ nikdo na to radši nic neříká (a já dělám, že k nim nepatřím) protože babičky  štrůdl chutná jako nedopečený polystyren. Děda začne zas vyprávět o tom,  jak to bylo hrozné co Hittler udělal s Lidicemi, proč tady nepostaví nějaký pomník a poskakuje kolem nás jak tučňák. Já si radši strčím do uší sluchátka (protože bych dědovi musela říct, že je už tady dávno postavený, a byla bych považována za drzé, pubertální dítě). Namíříme si to k budově. Babička č.1 řekne, že jí těch 25 kroků úplně odrovnalo, tudíž si jde radši sednout na nejbližší lavičku a ostatní se k ní solidárně připojí. Máma přikývne, a tak se jdeme přihlásit jen my dvě. Stojíme si ve frontě, najednou mi na rameni přistane ruka a říká: ,,Tak ty si myslíš, že nám tady všechno vyžereš co?‘‘ ozve se za mnou. Otočím se za tím hlasem. A ejhle… vidím přátelský, usměvavý obličej paní co mi minulý rok předávala cenu,  stále si nemůžu zapamatovat její jméno. Na její odpověď jsem radostně přikývla. Několik následujících minut se bavila s mámou  a úspěšně zdržovali prodlužující frontu. Potom zas někam zmizela do davu. Došli jsme k pokladně. ,,Dobrý den co chcete?‘‘ vyhrkla na nás ženština a narovnala si brýle. Pak nám hodila lístky do ruky a poslala nás do skladu, ať si tam jdeme  něco vyzvednout pro ZUŠ Mšeno. Popadli jsme balík a mířily nahoru. Cestu nám, ale zkřížila skupina „japončand“. Několik minut trvalo než se odstranily z cesty.

Následovali události které mi splynuly v jedno:

-nácvik, nácvik, nácvik…

-hodinové čekání… nácvik….hodinové čekání…..

-slepá výstava

-koncert mladých umělců

-proslov, vítání, proslov….

-předávání, potlesk, předávání, potlesk… potlesk…

-čekání, čekání, čekání…

​

​

Konečně jedeme domů.

A tak naštěstí skončil můj velký den. Tečka.

​